Pokud se člověk rozhlédne kolem sebe, nejednou zjistí, jak se lidstvo z našich končin stalo závislé na internetu. Člověk se někde usadí nebo se někde rozvalí a vzápětí už drží v ruce chytrý telefon nebo myš počítače a brouzdá někde ve virtuálním světě. A dokáže tak strávit třeba i celé dlouhé hodiny, aniž by měl dost možná ponětí o tom, že je kolem něj i svět skutečný.
A nechovají se tak jenom ti, kdo mají pauzu a sedí někde doma nebo dejme tomu na lavičce v parku. Stejně je tomu i u lidí, kteří jako v transu přecházejí ulici nebo naopak řídí auto, ba i kamion. Jako by měli tihle lidi pocit, že jsou kvůli svému pobytu v neexistující realitě nesmrtelní, jako by spoléhali na to, že jestli se jim něco stane, jednoduše kliknou na play again a začnou nový level svého života.
Jiní na různých webech hledají potřebné informace. Mohlo by se zdát, že tihle jsou na rozdíl od těch předchozích rozumní, jenže je otázkou, v kolika procentech případů tomu tak je. Protože hledání informací by mělo sloužit k tomu, aby se stal člověk dokonalejším, jenže spousta z těchto po informacích pátrá, ale s jejich pravdivostí nebo aspoň věrohodností si hlavu moc neláme. Psali to přece na internetu, tak to musí být pravda!
Další si na cizích webech hledají přátele. Zejména na sociálních sítích. Klidně ignorují, že hned vedle nich stojí atraktivní osoba a dost možná spřízněná duše, a ponořeni do sociálních sítí klikají na kdejaký ten button Přidat přítele. A pak jenom počítají, kolik stejně internetem postižených lidí jim do odkliknulo, a klidně jim naposílají i horu nejintimnějších informací a snímků. Protože jsou přece přátelé. Klidně i s těmi domnělými sympaťáky, za nimiž se skrývají uslintaní úchylové.
A tak dlouho tu mnozí z nás chodí s pověstným džbánem pro vodu, až se ucho utrhne. A potom? No co potom? Takové chyby jim mohou přece zničit jen jejich reálný život. Před kterým se dá schovat na nějaký web, umožňující virtuální žití.
A život jde dál. Replay.